Pro život v hledáčku zapomenu na svět

Pro náš nový projekt Na výlet jsme oslovili ke spolupráci fotografa Tomáše Kubelku. Ten nám nafotil celou sérii 15 krásných míst v ČR.
Vyzpovídali jsme ho, jak se k fotografování vlastně dostal a co ho nejvíce baví.

Tomáši, jak dlouho se věnujete fotografii, a kdy začala vaše cesta k tomuto koníčku a zaměstnání?

Fotografie mne doprovází, nebo lépe, obraz se pokouším postihnout po většinu profesního života.
Dala mi bez nadsázky ochutnat svět v jeho mnohých podobách. Koníček se mi snoubil s profesí a stále drží.
Jde o čtvrt století a cestu, která byla tak široká, jak se jen tematicky může rozkročit mediální branže.

Co nejraději fotíte?

Rád fotím chvíle, které zazvoní, kdy si zase znovu uvědomím, že jde o vášeň. Kdy pro život v hledáčku zapomenu na svět. Dějství plynou ve šťastných synchronech a potkají se, jak mají, aby v ten skvělý moment formulovaly zastavený čas.

Jedním z vašich projektů je Čarokraj. V čem je unikátní?

Čarokraj je prosím specifická záležitost zaostřující na jakási tušená tajemství krajiny. Dávno zapomenuté příběhy a místa zahalená do přízraku noci, do světla pohádky. Pohádka je cosi prvotního a snad i určujícího. Připomíná nám naše počátky, připomíná, kým vlastně jsme. Proto se do krajiny stále vracím a nacházím v ní i sám sebe.

Náš projekt Na výlet vznikal na začátku letošního roku. Naše zadání bylo nafotit fotografie, tak abychom jimi pozvali naše klienty s rodinami a přáteli do přírody. Jak těžké to zadání bylo? Čemu všemu včetně lockdownu jste musel čelit?

Výběrem jsme se společně snažili obsáhnout škálu, ve které si najde každý to své. Zejména místa, která mohou odolat nepřízni doby, nepřející většímu setkávání. Předjaří je krásné, měkne vzduch a voní nadějí a znovuzrozením. S odcházející zimou bývá trochu neučesané. Neprobuzená ospalost šetřila barvou. Potěšující ovšem byly květy hustopečských mandloní. Jinak se zima letos poněkud protáhla a my tak nestihli jiné zamýšlené lokace.

Jaké techniky focení vás nejvíce baví?

Mluvíme-li o technice focení, dovolím si opět vzpomenout Čarokraj, jeho dlouhé expozice a malování světlem v krajině.
Sběr i postprodukce jdou vždy ruku v ruce. Úprava, ač není samospásná, vás může mocně posunout. Focení bývá jízda, vše má ale své.
Vyvolávání fotek bývá také vzrušující, nese však svou daň času u počítače. A pak kouknete ven. Ve střešních oknech se odehrává symfonie barokního nebe vy a víte, že máte být venku a fotit. Inspirací je život sám, vše, co člověka formovalo, zanechalo svou stopu, která udává krok.
Tam myslím počíná vnímavost a magnetismus k některým tématům.

Co děláte, když nefotíte?

Když nefotím, pak se patrně věnuji postprodukci (smích). Pochopitelně jsem rád s rodinou. Blízkost k přírodě mne přivádí i k práci na zahradě, k péči o stromy nebo k zimnímu koupání. Rád se nořím do pramenů, nejen těch vodních, které mne inspirují k další práci.

Mohl byste dát rady do začátků – třeba pro naše klienty, kteří také rádi fotí a chtěli by se tomu věnovat profesionálně?
Co je nejdůležitější? Na co si dát pozor? V jakých dovednostech se školit?

K uskutečnění našich snů je zapotřebí vůle a vytrvalost. S nimi dojdeme. Člověk se dříve či později takříkajíc profotí.
Tedy fotit a s prominutím mazat.